Překrásné babí léto mě vytáhlo na závod do Hořic. Pravda, jel bych i kdyby trakaře padaly, protože zaplaceno bylo již od středy! :-) V rámci celosezónního seriálu závodů Cyklo Maraton Tour byl na hořicko naplánovan předposlední závod "Hradecká padesátka" (nebo taky "Královéhradecká padesátka").

Samotný závod nabídl dvakrát 25km okruh. Trasu jsem si večer před závodem naklikal na cykloserveru, abych měl představu zejména o výškovém profilu. (Informaci z propozic o 800m převýšení jsem nerozuměl - zda je to na jeden okruh - potěškoště, nebo dohromady?).

Mapa a detail trasy je je uložen jako tip na http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=14234.

Já se opět postavil na startu do poslední třetiny, přece nepřepálím start, že.. :-) Tudíž ze začátku jsem musel několikrát dolů z kola. Protože standardní postartovní neduhy se projevily i zde. Po vjezdu na úzkou pěšinu do stoupání se z jezdců stávají turisté. Lidé si nedají vymluvit, že když nemají výkonnost na svižnější stoupání, tak by neměly brzdit ty rychlejší.

První kolo jsem jel poznávacím způsobem, takže žádná divočina, závodění naplánováno na druhou polovinu. Když zbude sil :-) Okruh byl veden vesměs po zpevněných nebo lesních cestách, takže převládal terén. Asfalt nás provázel pouze na začátku (výšlap vyloženě pro roztrhání startovního pole:-), pak kousek v polovině okruhu (opět dokopec - proti směru slavného motocyklového závodu 300 zatáček Gustava Havla) a při sešupu do cíle. Příjemná pasáž terénem byla po občerstvovačce, kdy se vrstevnicově sjížděly cca tři kilometry lesem; luxusní byl také právě dojezd do cíle (doslova sjezd se závěrečnými metry po asfaltu a rychlostech přes 60 kmh.. ;-)

Jelo se mi výborně - sil bylo relativně dost, problém tentokrát nebyl s kolem ani s křečemi, takže jsem dojel v čase rozumném 2.46.

Organizátoři akci zvládli bez problémů. Možná až moc závodních kategorií notně protáhlo vyhlašování, ale zase bylo víc spokojených lidiček. :-) Příjemným bonusem byla SMS s informacemi o čase a umístění. Co chybělo byly sprchy, jinak zázemí (původně pivovar) nemělo chyb. K maximální spokojenosti zbývalo jen vyhrát něco v tombole!:-)

Závod vyhrál býval silničář reprezentant Jan Hruška s průměrnou rychlostí přes 33 kmh! :-)

Zbytek posádky nakonec nedojel na hrad Pecku, ale absolvovali výlet po Hořících a okolí s výšlapem na rozhlédnu. Nejen díky počasí velmi povedený vyletík!

Video ze závodu na http://www.nasetelevize.cz/_video/horice_20090927.wmv

Moje loňská premiéra v závodu horských kol v Jedovnici mě natolik nadchla, že jsem si to letos závodění chtěl zopakovat. Motivovalo mě to jednak koupit pořádné kolo druhak něco potrénovat.

První cíl jsem si po několika měsících zvažování splnil, druhý cíl zůstal nenaplněn. Vymlouvat se můžu právě na nového SUPa, který mě na druhé vyjížďce ŠUPem shodil, což mi nabouralo nejen klíční kost, ale hlavně tréninkový plán. :-)

Po pár týdnech klidu jsem se na kolo odvážil zas, ale opratě upouštěl jen velmi postupně. Nakonec jsme si na sebe zvykli tak, že jsem oživil znovu myšlenku na aspoň jeden závod ročně. Normu jsem si splnil Rusavskou padesátku.

Rusavská 50 mě lákala proto, že vycházela termínově a navíc celkem blízko. Bez fyzičky, s minimem najetých kilometrů, to se nedalo nejet! :-) Abych si nemohl na poslední chvíli tenhle trochu šílenej nápad rozmluvit, zaplatil jsem raději startovné řádně v předstihu. Pamětní tričko byl druhý argument pro přihlášku do 31. července!

Několik dní před závodem chtělo počasí připomenout, že podzim se blíží a hrozilo, že se bude opakovat loňský propršený race. Všechno ale bylo jinak. Sobota 15. srpna slibovala od rána nádherné počasí. Nebe bez mráčku, sluníčko, teplota ke třicítce. I to asi přispělo k rekordní účasti: pro nápor závodníků na prezentaci se start odložil o půl hodiny. Dohromady pak na startu stálo téměř tisíc jezdců!

Ale pěkně popořádku: start závodu byl plánován na 11. hodinu, prezence do 10. Já do Rusavy dorazil po deváté hodině, pro nápor aut nebylo téměř možné nikde zaparkovat. Určitě ne v bezprostředním okolí SK Rusava, kde byla prezence i cíl závodu. Prezence přihlášených v předstihu byla bez problémů, dostal jsem i slibované triko! :-) Narozdíl od mé první závodní zkušenosti zde neprobíhalo měření čipovkami, což mě trochu překvapilo a zmateně jsem se díval, zda opravdu nikdo kolem mě čip nemá.

Shodou náhod jsem se potkal také se svým dvorním servismanem a prodejcem bajku v jedné osobě, který mě nepotěšil zprávou, že mi nedovezl náhradní duše… No jak se ukázalo, za troufalost nebýt stoprocentně vybaven - po všech stránkách - jsem tvrdě zaplatil.

Po několika minutách oznamovací tabule zobrazovala info o půlhodinovém posunu startu. Zbývalo mi více než hodina do startu. Zaběhl jsem mrknout na stánky na hřišti a nechal se přesvědčit, že si musím koupit přípravek na prevenci svalových křečí. Pije se to a účinkuje to zatraceně rychle! Pro jistotu jsem vzal dvě ampule, vzpomněl jsem si totiž, že loni jsem s tím fakt měl problém. Jak se později ukázalo, tentokrát by mi nepomohlo asi ani deset ampulí…

Doplnil jsem tekutiny, připravil ionťák do vaku a odpočítaval minuty do startu. Moje ambice nebyly do skupiny ELITE ani VIP :-) ale úplně poslední jsem na startu nechtěl být, takže jsem po jedenácté vyrazil. Zde už ale drtivá závodníků byla, takže jsem stejně nakonec vyrazil až téměř z konce. Výhodou je to, že nejsem předjetý stovkami rychlejších, na druhou stranu ale je přede mnou spousta těch, kteří na začátek volí hodně opatrné tempo.

Připravená trať vedla od začátku kolmo vzhůru :-) na Klapinov. Normálně by se asi startovní pole rozbilo po pár stovkách metrů, ale při tisícovce závodníků je to problém. A když navíc nefunguje něco jako, když slezu z kola, tak jej pěšky tlačím k pravé straně a nejdu středem, je to těžké… Možná by nebylo od věci tyhle základní principy (v propozicích závodů) připomínat – protože mnoho lidí si to jede zajet opravdu výletně a těm rychlejším pak zbytečně překáží v cestě.

Několikakilometrové stoupání nebylo až tak strašné, chytil jsem celkem dobré tempo a jelo se mi dobře. Kolečko poslouchalo, žádná překážka nebyla dost velká, aby ho můj tank nepřejel. Ve sjezdech jsem se držel ve vláčku, ve stoupání se občas posouval vpřed. Můžu jen spekulovat, jak dlouho bych to vydržel a jestli jsem to moc nepřepálil (no, ty křeče by ale přišly tak jak tak:-).. Na patnáctém kilometru mi totiž praskl řetěz.

Celkem šok. Vzhledem k tomu, že kolo mělo najeto pár kilometrů… Ať tak či tak, nevěděl jsem, jak to řešit, protože jsem nebyl stoprocentně připraven - rozuměj nýtovačku jsem fakt neměl. Dlouhé minuty jsem se snažil řetěz zhypnotizovat a spojit silou vůle, ale to nefungovalo:-). Jeden kolega závodník přibrzdil a pokusil se pomoci fixačním páskem. Ten ale nefungoval. Po marné snaze a čekání, když už projeli snad úplně všichni, jsem měl chuť zavolat mobilem o radu, kam se mám pěšky dostat, abych to měl blíž na autobus, nebo cokoliv.

Nakonec mi ale přece jen pomohli dva kolaři, kteří jeli v opačném směru. Měli nýtovač a po vyhození nemocného článku se nám povedlo řetěz spojit. Tenhle dar z nebes v podobě těchto dobrých lidiček jsem dostal asi na revanž, za nalezení mobilu. Před závodem jsem totiž našel na stole telefon, který jsem odevzdal do bufetu (majitel se prý pak po závodě našel)… S opraveným retězem byl problém, že jako kratší přeskakoval a přeskrtával… Snažil jsem se proto o co nejlehčí převody, aby jej znovu neurval a aby přehazovačka dostávala co nejméně zabrat.

Závod tak dostal nový rozměr – kromě hesla “dojet ve zdraví” už teď přibylo také dojet do měřeného limitu (5 hodin). Na ten jsem měl pořád ještě dostatek rezervy, takže jsem si cestu užíval, jel podle sebe. Vychutnal jsem si tak několik výhledů a sjezdů (a přeletů přes odvodňovací trubky) a hlavně oba bufety:-). Zde musím pochválit obsluhu, protože byla velmi milá a jedním slovem dopohody:-). Najedl jsem se, napil, vybírat bylo z čeho, i když jsem byl jeden z posledních: ovoce, chleby s máslem a salámem, musli tyčinky, tatranky, ionťáky, voda, pivo… :-)

Po druhém bufetu čekalo na první pohled nepříjemné stoupání a tak jsem se jistil magnéskovou ampulí. Pro mé tělisko toho ale bylo asi zatraceně málo. Po pár stech metrech jsem začal chytat křeče do lýtek. Protože neustávaly, zkoušel jsem je rozhýbat ve stoje – to mě ale začaly chytat křeče i do dalších svalů, včetně těch, o kterých jsem nevěděl, že je mám! :-) Bolest v nohách postupně odbourala veškeré snažení o důstojný dojezd, v některých pasážích jsem nevydržel ani ve stoje, ani na kole… Ideální poloha pak byla při sjezdech, kdy jsem nohy mohl trochu uvolnit. Vysvobozením proto byl závěrečný sešup na Rusavu, kde jsem po více jak 4 hodinách protnul pomyslnou cílovou pásku…

Cíl jsem splnil – dojet ve zdraví a užít si to. I když poslední úseky byly pro mě utrpení a více jak dvě třetiny závodu jsem jel styl “šlap šlap povolit”, abych neničil komponenty kratším řetězem. Na celkovém dojmu to však nic nemění – závody horských bajků jsou super zážitkem. Že to platilo na Rusavě obzvlášť, o  to se snažil celý organizační tým, kterému se akce myslím náramně povedla.

Já osobně dostal za vyučenou nejezdit na závod bez vybavení a taky něco předtím natrénovat. Buď trestá kolo, nebo tělo. Nebo obojí! :-)

Celkovým časem 1:46:00 vyhrál Pavel Boudný.  Ujet 50 kilometrů v terénu s převýšením přes kilometr průměrnou rychlostí 28,5 kilometrů v hodině? S těmahla nohama prej žádnej problém! :-)

PS. Nepříjemným momentem byl úraz mladé bajkerky, kterou jsem na jednom ze sjezdů potkal. Již byla po ošetření a čekala na záchranku. Snad bude v pořádku, na první pohled to vypadalo “jen” na rozbitou hlavu…